Jistě jste všichni zažili ten tísnivý pocit, který se ozývá ze středu hrudi. Necítíte se zrovna úplně nejlépe. Máte svoji slabou chvilku a plně ponořeni do své melancholie nechcete vnímat přítomný svět. Sama jsem procházela tímto ne moc lichotivým obdobím a tak jsem se pokusila se svým nitrem – srdcem navázat spojení.
Jde o to, se správně naladit, položit otázku a naslouchat, co nám má být sděleno. Odpovědi jsou ohromující a velmi pravdivé. Pokud dlouhodobě nereagujeme na toto sdělení a úzkostné stavy přetrvávají delší dobu, pak přichází nemoc. Měli bychom pochopit, že nemoc přišla proto, že jsme dostatečně nenaslouchali svému nitru.
Dle vědeckých studií máme v těle několik mozků a jedním z nich je právě naše srdce. Ne nadarmo pokládáme ruku na své srdce, když vyslovujeme slůvko já.
Srdce je sídlem naší duše.
Jeden z rozhovorů vám zde předkládám.
Dnes ráno jsem mluvila se svým srdcem. Ptala jsem se, co se to děje s mým tělem.
A mé srdce ke mně promlouvalo:
Dlouho jsi spala. Byla jsi jako ta studánka, ve které se dlouho něco ukládá a hromadí a nikdo ji nečistí.
Náhle přišla bouře a voda se rozproudila. Tekla malým potůčkem do potoku, vlila se dále do řeky. Proudila přes kameny a různé překážky, které postupně uvolňovala, až se dostala do velkého vodopádu, kde se všechno čistí a mísí. Vzduch a energie se zde rozproudí a smísí se dohromady s vodou. Přichází do každého zákoutí, ke každé rostlině, ke každému živočichovi, aby mohl život pokračovat dále. A pak se pomalu uklidnit a vtékat do velkého jezera, do moře a oceánu a znovu ožít tak, aby se nastolila rovnováha.
Přesně tak, jak se to děje v přírodních cyklech, tak se to také děje i v těle člověka, aby mohl každý orgán a každá buňka žít – okysličit se, nadechnout se a přinést život do celého těla.
Život probíhá v cyklech spolu s nádechem a výdechem.